Vyznání mužům mého života

Když mi bylo dvanáct objevila jsem na přebalu knihy, kterou jsem právě dočetla, zmínku o anglickém spisovateli jménem Tolkien. Neměla jsem doma počítač a neměla ho ani knihovna u nás v obci. Nemohla jsem zjistit, kdo to ten Tolkien byl, nesmírně mě to ale zajímalo. Vždyť autor té knihy, kterou jsem splupla jako malinu, psal o Tolkienovi s takovým nadšením. Dokonce uvedl, že je jeho největší životní inspiraci.

Nedalo mi to spát. Co když někde existuje země plná elfů a trpaslíků, kteří bojují s draky, a já o ní nevím!?

Napsala jsem jeho jméno na papír a ten papír jsem dala svému tátovi do peněženky. Moji rodiče totiž jednou za dva měsíce jezdili na velký nákup do města a vždy mi přivezli domů nějakou novou knihu. Ani jeden z nich nečetl příběhy, které jsem četla já, prostě vždy vešli do knihkupectví a poprosili prodavačku o něco s draky, s kouzly a s odvážnými bojovníky.

Ten den, kdy mi měli přivézt Tolkiena, jsem v taškách nehledala čokolády, ale zeptala jsem se na knihy. Přivezli mi jich hned sedm, což bylo úplně neuvěřitelné. Většinou jsem dostala jen jednu knihu a potom už jsem byla odkázaná na knihovnu a půjčování knih s mými spolužáky (což mi ani v jednom případě nepřinášelo takového příběhy, jaké jsem potřebovala). Když jsem se ale na knihy podívala, došlo mi, že tu něco nehraje.

„Tohle ale není ten Tolkien,“ namítla jsem.

„Ta paní říkala, že Tolkien je spíš pro někoho staršího,“ namítl můj táta. „Ale doporučila nám tohle. Prý je to něco podobného.“

Zklamaně jsem zabručela a odnesla jsem si knihy do pokoje. Rozložila jsem je na postel a prohlížela jsem si jejich barevné přebaly. Byly to moc hezké knihy a už jen podle ilustrací jsem poznala, že se mi budou líbit. Očividně šlo o jednu sérii, nevěděla jsem ale, jak mám jednotlivé díly seřadit. Podívala jsem se tedy na přebal, kde podobné informace běžně bývají, a našla jsem tam něco nečekaného. Tolkienovo jméno! Zase!

Znovu na mě vykoukl z přebalu jiné knihy a já znovu napsala jeho jméno na papír. Tentokrát už celé. John Ronald Reuel Tolkien. Bylo to stejně vzrušující, jako psát na zadní stranu sešitu své jméno s příjmením kluka, který se mi tehdy líbil. Brněly mě konečky prstů a cítila jsem vzrušení. Ať už je tenhle Tolkien kdokoliv, budu ho milovat. Musím, když ho miluje tolik jiných skvělých spisovatelů.

Pak jsem si vlezla po deku a přečetla jsem Letopisy Narnie. Začala jsem Čarodějovým synovcem.

Když mi bylo čtrnáct, dostala jsem pod stromeček toho Tolkiena! Věděla jsem, že tam bude, protože byl to jediné, co jsem chtěla. Přesto se mi při rozbalování dárků třásly ruce. Knihy byly krásné, elegantní, voňavé a plné úžasných ilustrací. A já z celého srdce toužila ponořit se do toho příběhu a vydat se na nejdobrodružnější výpravu ve svém životě. Napřed jsem ale musela sníst trochu cukroví a mrknout na Popelku.

Ráda bych řekla, že ten večer jsem nešla spát. Usnula jsem ale brzy, s knihou na obličeji. Tehdy poprvé jsem poznala jaké to je, když vám kniha zahltí všechny smysly. Prožila jsem svůj první knižní orgasmus a bylo to ještě víc vzrušující, než když mě kluk, kterého jsem tehdy tajně milovala, políbil u šatem v tělocvičně.

Spolu s Tolkienem vstoupilo do mého života něco nového a naprosto komplexního. Dodnes si vlastně nejsem jistá, co si o něm myslím jako o spisovateli, rozhodně ale vím, že byl skvělý lingvista. Některé věty jsem četla pořád dokola, protože mi prostě dělalo radost, jak zní. Užívala jsem si všechny ty detaily, které v knize popisoval a měla jsem pocit, že pod stránkami jeho knih doslova ožívá svět. Viděla jsem Středozemi naprosto jasně, ve všech detailech a se všemi maličkostmi. Někdy se mi kvůli tomu chtělo plakat, jak moc skvělé to bylo.

A pak jsem poznala chlápka jménem Neil Gaiman.

Jeho knihu mi dala kamarádka, která dokázala ze dvou podstatných jmen a jednoho slovesa vytvořit příběh o milionu slov. Její fantazie mi imponovala tak moc, že si pamatuji jména a zápletky z některých jejích povídek i dnes, po bezmála patnácti letech.

„Jak se ti to líbilo?“ zeptala se mě, když jsem jí vracela Americké bohy.

„Nic moc,“ pokrčila jsem rameny. Její obočí vyletělo nahoru tak rychle, že jsem to skoro nezaregistrovala. „Přišlo mi to takové… neúplné. Asi bych potřebovala další díl.“

„Další díl není,“ odsekla. (Jen tak mezi námi, je. Jmenuje se Anansiho chlapci.)

Tehdy poprvé jsme narazily. Já byla zamilovaná do komplexnosti každého Tolkienova slova. Ona milovala ty otázky, které Gaiman pokládal, ale už na ně neodpovídal. Nechaly jsme to u ledu a šly jsme na němčinu. U té jsme se shodly, nesnášely jsme ji obě dvě.

O několik let později mi Gaiman znovu vstoupil do života, když mi ho připomněla moje virtuální kamarádka. Na jejím blogu jsem přečetla recenzi Nikdykde a začalo to ve mě hlodat. V té době už mi bylo skoro devatenáct a kluk z šatem u tělocvičny byl dávno zapomenut. Chodila jsem s někým, kdo absolutně neovládal pravopis, znal ale Pána prstenů a měl vlastní meč (když ho pak zlomil, znovu ho zkul a začal mu říkat dýka). Vzala jsem si ho. Možná jsem ale neměla na výběr, protože už když mi bylo čtrnáct, platonicky jsem se zamilovala do Aragorna a slíbila jsem sama sobě, že se za něj jednou provdám.

Ale zpět k Neilovi. K tomu chlápkovi, který nebyl jen sen, nebo podivná vize z minulosti. Gaiman nebyl jako Tolkien, existoval tady a teď! Měl tmavé vlasy, které mu spadaly do obličeje, a miloval černá trička.

Dala jsem mu ještě jednu šanci, přečetla jsem si Nikdykde a můj svět se obrátil vzhůru nohama. Neil Gaiman totiž vzal moji představu o dokonalém, komplexně vytvořeném knižním světě, zmuchlal ji a hodil ji do rybníka, o kterém jedna holka tvrdí, že je to oceán.

Ve své podstatě to s ním bylo stejné, jako s Tolkienem. I jeho věty jsem četla pořád dokola a užívala jsem si, jak zní. Tentokrát jsem ale neviděla jasný svět plný detailů. Ne, Neil Gaiman mi ukázal svět plný náznaků, temných zákoutí a myšlenek, které se sotva znatelně otírají o vědomí. Máte pocit, že už je skoro chápete, hned jsou ale pryč. A zůstává zase jen ta otázka: Jak to vlastně myslel?

Budoucí manžel mojí kamarádky mi jednou vyprávěl, že si u maturity z českého jazyka vytáhl Raye Bradburyho. A protože byl nervózní, řekl té škrobené komisi o písničce Fuck me, Ray Bradbury od Rachel Bloom. Znáte ten song? Pokud znáte Raye Bradburyho, měli byste. Proč o tom ale mluvím… já bych potřebovala písničku s názvem Fuck me, Neil Gaiman. Tak moc jsem propadla všem těm nevysloveným, šeptem naznačeným věcem.

 

Za bezmála sedmadvacet let už jsem potkala mnoho mužů, kteří měli potenciál stát se těmi nejvýznamnějšími v mém životě. Většina z nich přitom naprosto zklamala, chci ale poděkovat těm, kteří to nevzdali a změnili mi život. Zatím se to podařilo šesti:

• tomu, který mi před dvanácti lety lety koupil Pána prstenů (díky, tati)
• tomu, který napsal Pána prstenů (díky, pane Tolkiene)
• tomu, kterým nebyl mužem, ale stejně měl koule na to představit mi Neila Gaimana (díky, Angie)
• tomu, který neuměl pravopis, ale měl meč (díky, lásko)
• tomu, který byl Neil Gaiman (díky, Neile)
• tomu, který přišel na svět když sněhové vločky padaly tak hustě, že skrz jejich clonu nebyl slyšet hluk světa a nebyla cítit bolest (díky, chlapečku můj)