TOP 5 českých autorů, které si můžete užít zdarma

Už na přelomu 19. a 20. století prohlásil americký spisovatel Mark Twain, že klasická literatura je něco, co si chce sice každý přečíst, ve skutečnosti to ale nečte nikdo. A já myslím, že tomu tak je dodnes. Mám pocit, že naše generace zná klasickou literaturu hlavně ze seznamů povinné školní literatury. Ostatně to je i můj případ – během studia jsem četla hlavně anglická a francouzská díla. Česká tvorba mi trochu unikla a já jsem se to po letech rozhodla změnit.

Prvotním impulzem k tomuto rozhodnutí bylo zjištění, že většina klasické české literatury je na internetu k dostání zdarma. Velkou zásluhu na tom má Městská knihovna v Praze, která tato díla poskytuje nejen svým čtenářům, ale každému, kdo o tuto literaturu projeví zájem. A tak jsem si prošla to obrovské  množství publikací, vytipovala jsem si některé spisovatele, knihy si jednoduše stáhla do telefonu (znáte aplikaci knihy Play?) a začala jsem číst.

1) Karel Čapek (1890 – 1938)

Karel Čapek, mladší bratr malíře a spisovatele Josefa Čapka, patří bezesporu do kánonu klasické české literatury. Vytvořil mnoho prozaických děl, dramat, cestopisů, překladů, dětských knih i filosofických a politických pojednání. Není se tak čemu divit, že byl během svého života sedmkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu!

Já jsem sáhla po románu Válka s mloky a dramatech R.U.R a Bílá nemoc. Ze všech těchto děl šel cítit Čapkův strach z války a z přehnané technizace světa (v mnoha ohledech mi to připomnělo Raye Bradburyho). Zároveň si mě získal i svojí úžasnou slovní zásobou a jedinečnou představivostí. Není divu, že mnohá jeho díla jsou považována za předchůdce žánru sci-fi. Můžu s klidným srdcem říct, že Čapkova tvorba mě velmi příjemně překvapila. Do budoucna se proto chystám ještě na jeho fejetonový román Továrna na absolutno a na román Krakatit.

2) Bohumil Hrabal (1914 – 1977)

Dalším významným spisovatelem, kterého jsem dosud opomíjela, je Bohumil Hrabal. Ten je známý tím, že během svého života vyzkoušel řadu zaměstnání, psaní se ale naplno začal věnovat až na sklonku svého života. Navzdory tomu vytvořil mnoho úspěšných děl, která byla hojně překládaná i do cizích jazyků.  Za zmínku určitě stojí i fakt, že řadu jeho knih převedl na filmové plátno nedávno zesnulý Jiří Menzel.

Přečetla jsem si novelu Ostře sledované vlaky, která mě velmi silně zasáhla. Hrabal totiž skvělým způsobem ukázal, jak špatné jsou důvody, kvůli kterým lidé ve válce umírají. Kritika fašismu přitom ostře kontrastovala s obyčejnými lidskými problémy, jako je neúspěch v lásce a sexu. Kniha mnou rezonovala ještě dlouho, rozhodla jsem se proto sáhnout po dalším jeho díle, novele Příliš hlučná samota. Ta se mi tolik nelíbila, přesto mě však znovu ohromila obrovská fantazie autora, velká slovní zásoba a především pak jeho nevšední humor. Navzdory tomu se ale musím přiznat, že se mi Hrabalova díla nečetla snadno. Vadila mi hlavně dlouhá nepřehledná souvětí a volné spojování vět.

3) Ota Pavel (1930 – 1973)

Spisovatele Otu Pavla už jsem z minulosti znala. Tento český prozaik, novinář a sportovní reportér je často zmiňován i pro svůj židovský původ, díky kterému neměl zrovna snadné dětství. Mě však utkvěl v paměti především jako člověk, který dokázal naprosto neuvěřitelným způsobem popsat přírodu. Okolí řeky Berounky budu mít už navždy spojené právě s ním.

Knihu Jak jsem potkal ryby jsem četla před několika lety v rámci maturitní četby a nyní jsem sáhla po povídkové sbírce Smrt krásných srnců. Jedná se o autobiografické dílo, které je zaměřené na spisovatelova otce Lea. Kniha sice zobrazuje konfrontaci bezstarostného dětství s krutou realitou války, hlavně však vypráví o milovaném tatínkovi. Ukazuje jeho laskavost, lásku k dětem i k přírodě, jeho odhodlání, ale i zápal pro cizí ženy. Ota Pavel knihu údajně napsal v psychiatrické léčebně a jde z ní jde cítit ta touha vrátit se do bezstarostných let a snaha vyrovnat se s tím, co přišlo poté.

4) Jan Neruda (1834 – 1891)

Tento český básník a prozaik byl zároveň vůdčí osobností generace májovců, tedy skupiny autorů, kteří se přihlásili k odkazu K. H. Máchy. Ve svých dílech se věnoval současným problémům městských lidí a ukazoval tak i negativními rysy jejich životů. Příkladem tohoto přístupu jsou i Povídky malostranské, které na jedné straně ukazují idylku městského života, na straně druhé i problémy a předsudky malostranských obyvatel. Kniha dodnes patří mezi oblíbenou povinnou literaturu.

Já jsem se tentokrát zaměřila na Nerudovu básnickou tvorbu, kterou jsem dosud vůbec neznala. Jako první jsem sáhla po sbírce Hřbitovní kvítí, která byla velmi pesimisticky laděná. Básně byly plné skepse a beznaděje, takže po jejich dočtení jsem i já sama měla pocit marnosti. Přesto jsem si přečetla i sbírku Písně kosmické a dobře jsem udělala. Toto dílo oslavuje přírodu a vesmír, na které nelze pohlížet pouze racionálním okem vědce.

5) Eduard Štorch (1878 – 1956)

Jako posledního autora jsem zvolila Eduarda Štorcha, jehož knihy jsem jako dítě milovala. Chtěla jsem si je přečíst znovu a pohlédnout na ně optikou dospělého člověka. Všichni určitě znáte Štorchovo nejslavnější dílo, kterým jsou Lovci mamutů. Napsal ale na dvě desítky dalších historicky laděných knih z období doby kamenné a doby bronzové. On sám byl přitom  především zapáleným pedagogem, který se zajímal také o archeologii.

Z dětství jsem si pamatovala právě knihu Lovci mamutů a musím říct, že jsem se trochu bála, jak mě bude toto putování pravěké lovecké tlupy bavit. Mé obavy ale byly zbytečné, naopak mám pocit, že jsem se bavila mnohem víc, než tehdy před lety. Uvědomila jsem si, že jsou do díla zakomponovány skutečného historické předměty, což dodalo celému příběhu na autenticitě. Přečetla jsem si i Osadu Havranů, přiznám se ale, že mladší doba kamenná pro mě už nebyla tak atraktivní. Pastevci a zemědělci zkrátka nejsou takové terno, jako lovci. I tak se ale kniha četla příjemně.

Jak jste na tom vy? Znáte českou klasickou literaturu? Láká vás, nebo ve vás podobné knihy nic neprobouzí? Využíváte toho, že je podobná literatura dostupná zdarma on-line?

Těším se na vaše komentáře,

Péťa