Profesor Lidenbrock objeví starou knihu, která skrývá zašifrovaný rukopis popisující cestu do středu Země. Neváhá ani vteřinu a společně se svým synovcem Axelem a průvodcem Hansem se vydává na nejnebezpečnější cestu svého života! Do hlubin Země sestupují po jícnu sopky, objevují podzemní moře, prochází geologickými obdobími a sledují vývoj života v oblastech, o jejichž existenci mnoho vědců pochybuje. Pozorují boj nebezpečných pravěkých oblud a jejich zkušenost se střetává s mnoha vědeckými teoriemi o nemožnosti života pod zemí.
Podle mě…
Cesta do středu Země slibuje příběh plný napětí, záhad, dobrodružství a pravěkých oblud. Kterého milovníka fantastických knih by to nezaujalo? Ani já jsem nedokázala odolat a prvních několik stran knihy jsem doslova zhltla. Moje nadšení však postupně upadalo, protože záhadné šifry nahradil nudný popis cesty z Německa na Island. A pak ještě nudnější popis další cesty, tentokrát do sopky Sneffels. Přiznám se, že jsem vytrvala jen silou vůle (a v mezičase jsem stihla přečíst další dvě knihy).
Slibované dobrodružství se ale naštěstí dostavilo a já zjistila, že čím hlouběji do podzemí hlavní hrdinové pronikají, tím větší zábava to je!
Velkým tahákem kniha je podle mého názoru právě samotný střed Země. Prehistorická fauna a flóra, podivné kostry, bojující příšery a to vše podané naprosto strhujícím a zároveň realistickým způsobem. Proto je škoda, že středu Země byla věnována jen malá část příběhu.
Hlavním hrdinou příběhu je Axel. Tento mladý vědec, který čtenáře příběhem provází, je bezesporu velmi sympatický a čtenáři tak nedělá problém se s ním ztotožnit. Není přehnaně geniální a často mívá strach, přesto však hoří touhou po vědění! Jsem ráda, že autor zvolil za průvodce právě jeho, a ne profesora Lidenbrocka, jehož uvažování se zdá většině smrtelníků na míle vzdálené.
Hrdinové s nadšením objevují zkameněliny, prozkoumávají geologické usazeniny a spíše než prvoplánová dobrodružství je zajímá, zda si mohou nějak rozšířit znalosti. Často tak rozmlouvají o různých vědeckých výzkumech a uvažují, zda je svojí cestou podpoří či vyvrátí. Věda má v díle Julesa Verna důležité postavení, při čtení je však pochopitelně nutné počítat s tím, že kniha je odrazem své doby (poprvé vyšla v roce 1864).
Když to shrnu…
Cesta do středu Země je napínavý, realisticky podaný román, jehož hlavním tahákem je objevování tajemného podzemního světa. Bohužel je nutné přiznat, že obsahuje i celou řadu nudných popisných pasáží, které mohou leckoho odradit. I tak jde ale o zdařilý příběh, jehož přečtení vám doporučuji.
Podnikli jste už výpravu do středu Země? Jak se vám zamlouvala?
Těším se na vaše komentáře,
Péťa
Bibliografická citace: VERNE, Jules. Cesta do středu Země. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1965. 355 s. Karavana.
Strašně se mi líbí tvoje staré, ošmatané a očtené vydání! ♥
Jinak, knížku jsem nečetla, ale ráda bych někdy. Občas si říkám, že si všechny tyhle příběhy přečtu, až budu mít děti. 😀 🙂
Ta ošmatlanost mě vlastně přiměla po knize sáhnout 😀 připadala jsem si s ní tak sečtěle.
A jinak – mám seznam knih, které hodlám číst až s dětmi. V první řadě tam trůní třeba Babička od Boženy Němcové. Na druhou stranu mám ale i knihy, které chci stihnout ještě předtím, než „splatím svůj dluh zemi“, např. Sofiinu volbu.
Zatím jsem takhle cestovala jen filmově, ke knížce jsem se zatím neprokousala… Ale mohla bych, když přežiju zmiňované nudné pasáže, mohlo by to být fajn počtení 🙂
Mě ke knize nalákaly právě filmy. Měla jsem takový podařený den – napřed jsem na jeden narazila v televizi, další dva, které jsou knihou inspirované, jsem si potom pustila na internetu. A najednou jsem měla pocit, že tu knihu prostě musím znát 🙂
Knihu jsem četla někdy zhruba kolem toho roku 1965, a moc se mi líbila. Dnes už prostě vernovky tak nefrčí, protože doba se příliš změnila, co tehdy bylo dobrodružství, dnes je nuda. Ale zkuste si přečíst Cestu slepých ptáků od Ludvíka Součka, která na ni navazuje.