Co kdyby Hitler v roce 1945 nespáchal sebevraždu, ale jen usnul?
A co kdyby se probudil roku 2011? Jak by se asi tvářil a našel by v našem světě spojence, kteří by ho podpořili? Od těchto otázek se odvíjí román německého spisovatele Timura Vermese nazvaný Er ist wieder da.
Hned v úvodu musím přiznat, že jde o jednu z těch nejzvláštnějších knih, jaké jsem kdy četla. Politické satiry u mě zkrátka a dobře většinou nejsou na seznamu dne, tentokrát jsem ale neodolala. Doslova jsem totiž hořela zvědavostí, jak dokázal současný politolog uchopit takhle ožehavé téma.
O čem to vlastně je?
Adolf Hitler, ten opravdový Führer, který toho času působil jako kancléř v nacistickém Německu, se probudí v roce 2011 uprostřed Berlína! No ano, chvíli je zmatený. Velice rychle se ale adaptuje, a než se nedějeme, už je ho plná televize (a YouTube). Na nic si přitom nehraje, je přesně tím Hitlerem, kterým byl vždy. Stejné názory, stejné cíle. Nikomu to ale nedochází.
Sledujeme tak cestu k jeho novému vrcholu a podvědomě stále čekáme, kdy se něco pokazí. Kdy už to někomu dojde?! Ten okamžik ale nepřichází, lidé jsou z Hitlera stále unešení a jeho televizní show z něj dělá stále větší a větší hvězdu.
Podle mě…
Kniha je napsaná příjemným, ale trochu vědeckým způsobem. Autor používá hodně termínů a myslím, že pokud si má člověk z knihy odnést nějaký podstatný zážitek, je nutné, aby byl alespoň průměrně obeznámený se situací kolem Třetí říše. Není to asi nezbytně nutné, hodně často se ale mluví o Hitlerových spolupracovnících a válečných taženích, na pořadu dne jsou i jeho noviny a také jeho žena. Já jsem s tím problém většinou neměla, někdy jsem ale narazila i na jména, která jsem neznala. Klidně bych uvítala i nějaké poznámky pod čarou, které by do situace pomohly vnést světlo.
Hlavní postava samotného Hitlera mi přišla velice dobře vykreslená, její názory se opíraly o historii. Na druhou stranu, ostatní hrdinové v knize na mě působili absolutně ploše. Jako by se autor tolik soustředil na Hitlera, že na ostatní už mu nezbyly síly. Nebo, což je pravděpodobnější, není spisovatel v pravém slova smyslu. Jako by Timur Vermes jen popisoval historii a nedokázal vytvořit vlastní originální postavu.
Hodně lidí mluví ve spojení s knihou o zábavě, já jsem se ale moc nenasmála. Komické mi přišly snad jen situace, ve kterých je Adolf Hitler konfrontován s moderní technikou (např. založení emailu či jeho posedlost televizí). Mnohem častěji jsem se prostě nudila. Samotný příběh byl až příliš hladký a jednoduchý, vlastně neobsahoval žádné napětí a já jsem jen celou dobu čekala, kdy už Hitler zase umře.
Čeho tedy podle mě kniha dosáhla? Nastavuje zrcadlo společnosti. Ukazuje, že bychom měli být opatrní v tom, komu věříme, měli bychom mít svoji hrdost, nebrat vážně některé celebrity a přemýšlet nad tím, co lidé v médiích vlastně říkají. Tohle poselství se mi ale zdá hodně skryté pod povrchem a nejsem si jistá, jestli ho v knize najde každý čtenář.
Když to shrnu…
Kniha mě zklamala. Příběh byl nudný a rozvleklý, autorův jazyk se mi na beletrii zdál moc vědecký a vedlejší postavy byly ploché jako Holandsko. Čtení vyžaduje velké soustředění, jinak čtenář klouže jen po povrchu. A za mínus považuji i absenci poznámek pod čarou, které by méně znalým čtenářům pomohly zorientovat se v historických tématech.
Znáte tuto knihu nebo její filmové zpracování? Pokud ano, jak se vám líbí? Souhlasíte se mnou? Proč ano/ne?
Těším se na vaše komentáře,
Péťa
VERMES, Timur. Už je tady zas. Překlad Michaela Škultéty. Vyd. 1. Praha: Argo, 2013. 367 s. ISBN 978-80-257-0966-5.
S touhle knížkou jsem se zatím potkala jen ve filmové podobě a slyšela jsem, že je film lepší, každopádně mě zaujal. Člověk se celou dobu směje tomu, jak absurdně Hitler v dnešní době vypadá, až mu ke konci dojde, že to vlastně vůbec není vtipné, protože právě dnes jsou ideální podmínky pro příchod takového nového Hitlera, kterého bychom možná vítali s nadšením, dokud by nám to nedošlo.
Tuhle knížku jsem nedávno přelouskala. Zprvu jsem se docela bavila, jak bylo pro H. všecko nové a jak byl zmatený on i jeho okolí, ale pak jsem se stránku za stránkou docela nudila a vlastně knížku dočetla víceméně kvůli tomu, že nesnáším nedočtené knihy 😀