TOP 5 knih, které jsem objevila v roce 2019

Zatímco rok 2019 se u mě nesl ve znamení několika velkých změn (dokončení školy, svatba, těhotenství), rok 2019 byl rokem relativního klidu. Tedy až na jednu „drobnost“, totiž narození chlapečka. Když jsem si ho přinesla domů z porodnice, měla jsem pocit, že už ke čtení nejspíš nikdy nebudu mít příležitost. Čas však ukázal, že moje domněnka byla úplně lichá – rok 2019 byl totiž čtenářsky poměrně plodný.

Rok 2019 v kostce

Četla jsem víc, než v roce předcházejícím. Přesné číslo vám nepovím, protože přečtené knihy si ze zásady nepočítám, můžu vám ale svěřit, že ze sebe mám docela dobrý pocit. A to i navzdory tomu, že se mi nepodařilo uskutečnit mé jediné knižní předsevzetí, totiž splnit čtenářskou výzvu na Databázi knih. Dosáhla jsem pouze na 15 témat z 20, ale ani to není zlé.

Vždyť jsem přečetla třeba knihu, která se odehrává v Ostravě (‚Hitokori ‚Oskara Fuchse, které nestálo za nic), objevila jsem autora, jehož jméno i příjmení začínají na stejné písmeno (Karel ‚Kovy‘ Kovář a jeho životopis ‚Ovšem‘, který mi docela příjemně přiblížil oblíbeného YouTubera) a našla jsem i knihu, která měla na Databázi knih méně, než 10 komentářů (hodně dobrá kniha  Leïly Slimani ‚V lidožroutově zahradě‘).

Líbily se mi i další příběhy, které už jsem do knižní výzvy nevtěsnala. Mezi nimi byly třeba dvě vyprávění o PCT – kniha Moniky Benešové ‚Moje pacifická hřebenovka‘ a kniha ‚Divočina‘ od Cheryl Strayed. K cestování mě v nové knize přivedl i Ladislav Zibura a jeho ‚Prázdniny v Evropě‘. Českým autorům jsem obecně dala mnohem víc prostoru, než v minulosti – přečetla jsem ‚R.U.R.‘ od Karla Čapka, ‚Příliš hlučná samota‘ od Bohumila Hrabala a také novější humornou knihu ‚Poslední aristokratka‘ od Evžena Bočka.

Ne všechny knihy, po kterých jsem sáhla, se mi ale líbily. Zklamáním pro mě byla komiksová verze knihy ‚Hustej nářez‘ od Františka Kotlety, nebo třeba nový díl ze série Mercedes Thompson od Patricie Briggs, nazvaný ‚Bouří prokletá‘. Přečetla jsem ještě několik dalších knih, ze kterých mám většinou spíš rozpačité pocity, ráda bych ale vypíchla pět těch naprosto nejlepších! Pojďme se jim tedy společně podívat na zoubek.

Dracula – Bram Stoker

V posledních letech ráda zabrušuji ke klasickým literárním dílům, která v pozdějších letech určovala mé oblíbené žánry. Téměř nikdy nejsem zklamaná, což je i příklad Draculy, který poprvé vyšel již v roce 1897. Do rukou se mi dostalo nádherné vydání od nakladatelství Argo z roku 2018, které mě kromě krásného grafického zpracování překvapilo i klasickým překladem. Text byl díky tomu úžasně prozaický a byla doslova radost ho číst. Příběh jako celek se mi také moc líbil, přestože věřím, že současní autoři by dali místo ctnostných řečí přednost hlubšímu přiblížení Draculova motivu.

Co tedy kniha vypráví, když ne Draculův příběh? Hlavním hrdinou příběhu je britský právník Jonathan Harker, který odjíždí do Transylvánie na Drákulův hrad , aby s ním projednal zamýšlenou koupi nemovitostí v Londýně. Záhy mu však dochází, že v temném hradě něco nehraje. Začne si proto psát deník, ve kterém popisuje své soužení s obávaným upírem. Děj se odehrává nejen Transylvánii, ale později i v Londýně, kde se do něj zapojují také další postavy, mimo jiné i známý doktor Van Helsing.

J. R. R. Tolkien: Životopis – Humphrey Carpenter

Je mi naprosto jasné, že řada z vás právě teď zvedá obočí. Vážně považuji životopisnou knihu za jednu z těch nejlepších za celý rok? Inu, odpověď zní ano! Ne nadarmo byl Humphrey Carpenter považován za jednoho z předních britských životopisců (zemřel v roce 2005). Kniha je totiž pojata jako úžasné vyprávění, kterému sice chybí akce, rozhodně mu však nechybí napětí, vtip a vytříbený jazykový styl. Čtení jsem si opravdu užila, skoro, jako bych četla beletrii.

Hlavním přínosem knihy je však pochopitelně fakt, že jsem hlouběji poznala život mého nejoblíbenějšího spisovatele. Autor detailně zpracoval všechny Tolkienovi roky, od narození až do smrti. Carpenter vytvořil na základě Tolkienových deníků, dopisů a rozhovorů s ním a s jeho synem Christopherem úžasné dílo, které reflektuje nejen historická fakta, ale i pocity, sny, strachy a tužby. Nesnažil se přitom dělat z Tolkiena světce, který neměl jedinou chybu, naopak, ukazoval všechny jeho stránky.

Ilustrovaný muž – Ray Bradbury

Ray Bradbury je autor, kterého v ročních shrnutích zmiňuji pravidelně. V roce 2017 jsem znovuobjevila jeho ‚451 stupňů Fahrenheita‘, v roce 2018 jsem si zamilovala ‚Marťanskou kroniku‘ a v roce 2019 došlo i na povídkovou sbírku ‚Ilustrovaný muž‘. Vede mě to k myšlence, že v letošním roce bych si ráda přečetla jeho knihu ‚Pampeliškové víno’… No, pokud tak opravdu učiním, je vám asi jasné, co budete číst v souhrnném článku příští rok!

Ilustrovaný muž je sbírkou osmnácti příběhů, které se odehrávají v magických tetování na těle nešťastného muže. Věnují se putování vesmírem i časem, virtuální realitě či klonování. Hlavními hrdiny jsou lidé, kteří se musí vypořádat s temnými událostmi, myšlenkami a pocity, navzdory tomu všemu si však uchovávají víru a naději. Povídky na mě velmi silně zapůsobily a řada z nich mi vyvstává v mysli doteď. Pokud hledáte knihu, která vás donutí trochu přemýšlet, ‚Ilustrovaný muž‘ je přesně pro vás.

Dvě místa na slunci – Becky Chambers

Série Poutníci (Dvě místa na slunci jsou jejím 2. dílem) je bezesporu naprosto unikátní literární dílo, které někteří pojmenovávají jako slow sci-fi. Nestaví totiž na napínavých dějových zvratech a záhadných vesmírných objevech, ale na lidech a jejich běžných životech. Ty se sice zdají být v nekonečné rozlehlosti vesmíru titěrné, přesto jsou však důležité. Pro mě osobně je to skvělý relax, v podstatě je to totiž společenský román, je však vložený do trochu odlišného času a prostoru.

Děj se točí okolo techničky Chilli, která se rozhodla zachránit život umělé inteligenci zvané Lovelace. Sehnala jí umělé tělo, opustila svoji práci a pomáhá jí zapadnout do běžného života. A to i přestože, že je to ilegální! Kniha přibližuje, jak se Lovelace daří začít nový život, zároveň se ale vrací i do doby, kdy Chilli dospívala a poodhaluje, proč si dívka k umělé inteligenci tak snadno našla cestu.

Sandman: Krajina snů – Neil Gaiman

Poslední výjimečnou knihou předchozího roku bylo pokračování komiksových příběhů Neila Gaimana. Sandman mě oslovuje v mnoha rovinách. Jednak mě baví jeho komiksová podoba, je to zase něco trochu jiného, než na co jsem zvyklá. To spojení propracovaných ilustrací a poměrně strohého textu dává mé představivosti zase trochu jiné meze, než klasické knihy. Baví mě i pojetí odlišného superhrdiny, který nenosí elasťáky a nebojí se být krutý a pomstychtivý zmetek.

Krajina snů byla skvělá v mnoha ohledech. Nešlo o jeden souvislý příběh, ale o čtyři úžasné povídky. Každá z nich je úplně jiná, všechny však měly co dělat se sny. První vypráví o tom, co může člověku přinést Múza zavřená ve sklepě, druhá povídka se věnuje netradičnímu pojetí Shakespearovi hry ‚Sen noci svatojánské‘, třetí je o Sandmanově sestře Smrti. Nejvíce mě oslovila povídka o kočičích snech, ve kterých je člověk velký jako morče a kočky jej loví pro zábavu. Má fantazie Neila Gaimana vůbec nějaké hranice?

Jaký byl váš knižní rok 2019? Co zajímavého jste přečetli? Máte pro mě nějaké doporučení? A znáte některou z knih, které se dostaly do mé top pětky?

Těším se na vaše komentáře, tipy a postřehy,

Péťa

Bibliografické citace: