Tereza Janišová: „Své ego by měl spisovatel stále trochu krotit.“

Tereza Janišová se narodila v roce 1989 v Praze. Hradčany, Petřín a křivolaké uličky Malé Strany byla místa, kde prožila dětství, a dodnes jsou pro ni velkým zdrojem inspirace. Po výtvarném gymnáziu vystudovala Fakultu architektury ČVUT, poté strávila nějaký čas v Londýně, kde pracovala v místním architektonickém ateliéru. Největší radostí ale pro ni vždy bylo psaní. Je autorkou čarodějné trilogie Erilian a historického fantasy románu Lvářka. Kromě psaní knih se Tereza věnuje architektonické žurnalistice, miluje tanec, kočky a cestování. 

Lvářka
Tereza Janišová se svým posledním románem Lvářka. Foto: Michael Švec.

Mohla byste čtenářům říct něco o tom, kdo jste?

Stručná verze: Jsem Tereza, píšu a baví mě to. Obšírnější verze: Jsem člověk odkojený geniem loci staré Prahy a obsáhlou sci-fi a fantasy knihovnou rodičů, člověk milující psaní, architekturu, filmy, víno, kočky, (irský) tanec a cestování. A hlavně a především svého sedmiměsíčního syna Samuela.

Kromě literatury hraje ve vašem životě důležitou roli i architektura. Jak lze tyto dvě, v podstatě velmi odlišné disciplíny, spojit?

Disciplíny to nejsou až tolik odlišné, jak by se mohlo na první pohled zdát. V návrhu domu se postupuje v mnoha ohledech podobně jako při psaní příběhu. Od prvních náčrtů/poznámek, přes podrobnější výkresy/popis příběhu a kostry domu/knihy až k finálním vizualizacím/rukopisu. Architekturu jsem vystudovala a díky ní – možná trochu paradoxně – mě živí psaní. Konkrétně psaní právě o architektuře. Po škole jsem chvíli pracovala v jednom londýnském ateliéru, kde jsem, spíš jen tak ze srandy a kvůli tréninku angličtiny, udělala rozhovor s mým šéfem. Ten jsem pak nabídla jednomu českému architektonickému časopisu. Kupodivu ho otiskli, a když jsem se vrátila z Londýna do Prahy, nabídli mi místo v redakci. Takže se mi poštěstilo spojit architekturu a psaní v práci, která mě baví a naplňuje.

Vaše trilogie Erilian slavila velký úspěch, jaká ale byla cesta k vlastní knize? Kde se poprvé zrodila myšlenka na Erilian?

Takových myšlenek bylo vícero. Postupně se mi někde na pomezí vědomí a podvědomí samovolně skládaly dohromady jako mozaika. Pamatuju si dva výraznější okamžiky. První: Stojím na Pohořelci, dívám se dolů průhledem ulice Úvoz na pražské panorama, napadne mi „Jak z fantasy filmu. Jak město, který postavili čarodějové.“ Druhý (leden 2009, je mi 19 let): Jsem v Itálii na horách, v noci v zasněženém hotelu se mi zdá sen: Běžím podloubím k vratům starého hradčanského pavlačáku, kde jsem tehdy bydlela. Na domovních schodech tam na mě čeká jeden dost fešnej čaroděj (pak dostal jméno Lyraz). „No to je dost,“ řekne. Probudím se a s očima na vrch hlavy si ten sen zapíšu. I se všemi autenticky pubertálními pocity. Erilian jsem dopsala o rok později.

Erilian
Trilogie Erilian.

Čtenáře by určitě zajímala i druhá strana věci – jaké je to komunikovat s nakladatelstvími, editory či ilustrátory?

Komunikace s lidmi ohledně ladění knihy mě baví a užívám si každou schůzku, telefonát, e-mail (v případě nakladatelství Lirego, které na podzim vydalo mou novou knížku, je komunikace moc fajn, protože si zakládají na osobním a přátelském přístupu k autorům). Znamená to, že někdo četl váš text, líbil se mu, chce ho vydat, investovat do něj. To autorovi samozřejmě vždy příjemně počechrá pírka jeho ega. Právě ego by ale měl spisovatel stále trochu krotit, nezpychnout, být vděčný, brát editorovy rady jako snahu o dotunění rukopisu, nikoli jako kritiku své osoby. Hodně mě baví ladění ilustrací. Na ilustrátory jsem zatím měla štěstí – Petr Vyoral, autor erilianských ilustrací, i Bára Kyšková, která se chopila Lvářky, jsou oba báječní a vycházejí mi vstříc s mými kreativními vrtochy.

Je to už deset let od chvíle, kdy vyšel první Erilian, je něco, co byste zpětně udělala jinak?

Co bych udělala jinak? Myslím, že nic. Každý kiks (v mém případě jich určitě nebylo málo) člověka někam posune, něco ho naučí.

Před časem vám vyšla nová kniha Lvářka, kterou označujete jako historický fantasy román. O čem kniha je a komu byste ji doporučila?

Je to příběh architekta Josefa a bylinkářky Vavřínky. Oba žijí v Praze, ale každý v jiném století – on v jednadvacátém, ona v šestnáctém. Shodou okolností se tihle dva jedné noci potkají na vrchu Petříně. Při správné konstelaci Všehomíru dá se totiž skrz oheň cestovat labyrintem času. V příběhu Josefa a Vavřínky najdete střípky pražských legend i některé známé postavy našich dějin, které jsou ale představeny v o něco méně známém světle. Knihu bych doporučila lidem, kteří by se chtěli aspoň na chvíli podívat do rudolfínské doby, projít se uličkami starého židovského ghetta, zatančit si na bále v císařském paláci a pomazlit se se lvem.

Lvářka
Slavnostní uvedení románu Lvářka. Foto: Michal Kára.

V čem byla práce na nové knize Lvářka jiná, než práce na Erilianu? Byla náročnější?

Hlavní rozdíl byl už v samotném prostředí. Erilian je město zasazené do zcela vymyšleného světa. Ten se řídí určitými pravidly a zákonitostmi, má svou historii… to vše je ale ryze v mé režii, což znamená poměrně značnou svobodu. Lvářka je zasazená do našeho světa, navíc do historického kontextu. Musela jsem si tudíž rudolfínskou dobu a některá její specifika poměrně podrobně nastudovat. V jistém ohledu je ale takový způsob práce pro autora výhodný, protože si může dovolit předpokládat, že čtenář je s některými dobovými (či soudobými) reáliemi obeznámen. Nemusela jsem se tudíž zdržovat sáhodlouhými popisy prostředí či situací. Navíc mi sběr podkladů sám o sobě byl do značné míry inspirací pro samotný příběh.

Představovala pro vás nová kniha Lvářka výzvu, nebo vás práce na předchozích románech „naučila, jak v tom chodit“? A máte nějaký, doposud nesplněný literární sen?

Každý nový kreativní projekt je výzvou, bez ohledu na to, zda už v tom člověk „umí chodit“. Kdybych si byla natolik jistá v kramflecích, že bych novou knihu jako výzvu nevnímala, asi by mě práce na ní přestala bavit ještě dřív, než bych se do ní pořádně pustila. A to by byla nuda. Nedávno jsem četla inspirativní a zábavnou knihu s názvem „Kraď jako umělec“ od Austina Kleona. Často slýcháme, že by člověk měl psát o tom, co zná. Podle Kleona bychom měli psát o tom, co nás baví. Tahle myšlenka se mi moc líbí, protože přesně vystihuje můj dosavadní přístup k psaní. Co se týče literárních snů… představa vydání mých knížek v zahraničí není úplně marná. Mým dalším (neskromně blyštivým) literárním snem je projít se na červeném koberci při premiéře filmu natočeného podle mé knihy.

První díl Erilianu se dočkal i audio zpracování. Co takový projekt obnáší? A je v plánu převést do tohoto formátu i zbylé dva díly, případně vaši novou knihu Lvářka?

Převedení do audio podoby pro mě osobně příliš práce neznamenalo. Režisérovi a narátorům jsem upřesnila některé ne zcela jasné výrazy a jejich výslovnost, a pak už vlastně jen čekala na výsledek. Zábavná a zajímavá byla návštěva nahrávacího studia (vydavatelství Walker & Volf), kde jsem mohla být během prvního natáčecího dne. Nad druhým a třetím dílem Erilianu a jejich audioknižním zpracováním zatím visí otazník. Co se mé nové knížky týče… už se moc těším na letošní podzim, protože se Lvářky chopilo vydavatelství Supraphon a načte ji herečka Bára Hrzánová (která byla také před pár dny patronkou Lvářky při jejím uvedení). Audiokniha Lvářka by měla vyjít letos v říjnu. Mám z toho velkou, až tetelivou radost.

Lvářka
Uvedení románu Lvářka s Bárou Hrzánovou. Foto: Michal Kára.

Teď z trochu jiného soudku – jaké knihy čtete vy? A necháváte se jimi inspirovat při vlastní tvorbě?

Prominentní místo v mé knihovně má Neil Gaiman. Neil Je láska. Jeho knihy čtu ani ne tak kvůli ději, ale především kvůli literárnímu stylu a bezbřehé fantazii. Tenhle člověk to s textem umí tak, že při čtení zažíváte něco jako čtenářský orgasmus. Přesně ví, jak a kdy který prvek použít, aby dosáhl kýženého efektu. Baví mě například, jak pracuje s vůněmi – právě na čichové vjemy hodně autorů zapomíná. A přitom stačí jen lehce naťuknout, co a jak při té které situaci cítí hrdinův (a s ním i čtenářův) nos, a atmosféra dané scény je najednou úžasně autentická. Před pár lety mě začaly bavit taky některé teoretické knihy zabývající se tématem umění, inspirace a kreativity. Například „Velké kouzlo“ od Elisabeth Gilbert nebo již zmíněné „Kraď jako umělec“ od Austina Kleona. Knihy tohoto typu dokážou dobře provětrat a rozpohybovat některá užitečná (a občas opomíjená) mozková zákoutí a popostrčit člověka k vlastní tvůrčí činnosti.

Podle jakých kritérií si knihy vybíráte? Dáte na doporučení od svých přátel a influencerů, anebo si knihy vybíráte sama?

Knihy si vybírám spíše eklekticky a tak trochu náhodně (samozřejmě pokud nejde o Gaimana). Rčení „Nesuď knihu podle obalu“ je mi cizí. Výtvarné a grafické zpracování je pro mě při výběru knihy jedním z rozhodujících prvků. Samozřejmě, že se ve vizuálně nepovedené knize může skrývat úžasné čtení a naopak v perfektně vymazlené knižní „krasavici“ jen nuda a šeď. Moje intuice mi ale tady často radí správně. Když je mi kniha sympatická po výtvarné stránce, často je tomu tak i co se týče požitku ze čtení. Teď mám například rozečtenou knihu „Rytec kamejí“ od Ivana Fíly, kterou jsem před pár dny náhodou objevila v knihkupectví. Zaujaly mě na ní zvláštní fantaskní ilustrace, které text doprovázejí. Pak jsem zjistila, že jejich autorkou je maminka jednoho mého kamaráda, malířka a spisovatelka Kateřina Sidonová. Zvědavost mi tam knihu nedovolila nechat, a nelituju toho.

Existuje nějaká kniha, kterou by si měl podle vašeho názoru přečíst každý?

Myslím, že neexistuje.

Na závěr bych se ráda zeptala, jestli si myslíte, že je čtení knih důležité?

Pro někoho znamená čtení všechno, někdo jiný se bez něj úplně v klidu obejde. Je to tak individuální záležitost, že rozhodně nejde odpovědět univerzálně. Pokud se ptáte, zda je čtení knih důležité pro mě, pak odpovídám ano. Na druhou stranu o sobě určitě nemůžu říct, že bych patřila k ortodoxním knihomolům (samozřejmě pokud nejde o Gaimana). Nelouskám knihy jednu za druhou, mám období, kdy nečtu vůbec. Čtu jen takové knihy, které mě baví a něčím osloví. Rozhodně nemám problém knihu odložit, pokud mě nezaujme během prvních dvou kapitol. Mám tendence vymýšlet vlastní verze rozečtených knih, pokud mi na nich něco nesedí, nebo přečíst stránku a nepamatovat si z ní vůbec nic, protože mi myšlenky utečou k mému vlastnímu psaní.

Lvářka
Uvedení románu Lvářka. Foto: Michal Kára.

Jak se vám rozhovor líbil? Narazili jste už na čarodějnou trilogii Erilian, nebo na nový román Lvářka? A znáte knihy Kraď jako umělec a Velké kouzlo, o kterých Tereza v rozhovoru mluví?

Těším se na vaše komentáře,

Péťa

Bibliografické citace:

  • JANIŠOVÁ, Tereza. Erilian, město čarodějů. V Praze: XYZ, 2010. 268 s. ISBN 978-80-7388-444-4.
  • JANIŠOVÁ, Tereza. Erilian, kouzla na obzoru. V Praze: XYZ, 2012. 311 s. ISBN 978-80-7388-650-9.
  • JANIŠOVÁ, Tereza. Erilian, střípky hvězd. 1. vyd. V Praze: CooBoo, 2014. 267 s. ISBN 978-80-7447-556-6.
  • JANIŠOVÁ, Tereza. Lvářka. Vydání první. Praha: Lirego, 2019. 254 stran. ISBN 978-80-907550-1-7.
  • KLEON, Austin. Kraď jako umělec: 10 věcí, které ti nikdo neřekl o kreativitě. Vyd. 1. V Brně: Jan Melvil, 2012. 148 s., [11] s. Briquet. ISBN 978-80-87270-36-3.
  • FÍLA, Ivan. Rytec kamejí. Vydání první. V Brně: Jota, 2019. 187 stran. ISBN 978-80-7565-553-0.
  • GILBERT, Elizabeth. Velké kouzlo. Překlad Věra Kovářová. První vydání. V Brně: Jota, 2016. 227 stran. ISBN 978-80-7462-931-0.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.